Jakub Roztočil: What´s the Frequency?

Tvorbu Jakuba Roztočila (*1979) lze stručně charakterizovat za použití klíčových slov zvuk - hmota - harmonie. Vzhledem k tomu, že je především procesuálním tvůrcem, byla by tato triáda s dalšími proměnnými, aplikovatelná i dialekticky. Zvuk v různých podobách např. tónových smyček je pro něj popudem a východiskem. Hmota je zastoupena barvou, podložkou, sochařským materiálem a strojem. Výsledkem zkoumání by následně měla být harmonie, pro níž je podstatný princip náhody a chyby vstupující do inscenovaného procesu. Napodobuje podmínky, které jsou v intelektu spojeny s vesmírným řádem. 

Většina Roztočilových děl vzniká za pomoci přístroje bez dotyku lidské ruky jako svého druhu živý dialog mezi umělcem v roli demiurga a stroje coby mediátora myšlenky. Zajímá ho dobrodružství vyjevování a emanace za použití mechaniky. V tomto případě je percipientem, ale zároveň i tím, kdo je součástí toho, co jej přesahuje - přírody i univerza. Evokuje bytí v nebytí. Jedná se o autorskou touhu po hledání existence, vlastního místa ve světě a kultuře za použití generovaného umění. Jakub Roztočil si pokládá ontologické otázky, kdy se pokouší vymezit a také zpochybnit plynutí lineárního času. Velký důraz přikládá na význam rytmu, pravidelnosti a cykličnosti. Zajímá jej, co se všechno naruší, pokud se objeví nahodilost ve složitém soukolí univerza, v němž se člověk ocitá během tvůrčího děje. Pohyb je zde paradoxem, kdy využívá fyzikální vlastnosti vytčeného média a všímá si náhody. 

Jeho přístup má velmi blízko k principům, které uvedl do sochařství například Constantin Brancusi. Ten v určité fázi své tvorby rezignoval na konvenční sochařství a vědomě vstoupil do dialogu s přírodou tak, že se snažil najít novotvary, které by byly s prostředím v naprostém souladu, aniž by měly tendenci být komentářem k dění v prostoru a čase.