Daniel Balabán: Podstata osobní identity

V rozporu mezi filozoficko-existencionálními póly osciluje, nebo lépe z výše jmenovaného vyvstává, obsahová rovina maleb Daniela Balabána. Víra, respektive křesťanská tradice, prožívá v Balabánových malbách genezi. Počátky jeho koncentrované tvorby od 2. poloviny 80. let 20. století mají těžiště v redukované formě, která interpretuje zásadní témata víry prostřednictvím osobité nadsázky, jež se v následujících deseti letech posouvá do polohy citlivé a promyšlené ironie.   

Je pozoruhodné, s jak koncentrovanou pokorou Balabán k malbě přistupuje, jakkoliv rafinovaně se staví k oficialitám víry v letech 1985 až 1995. V tomto období kombinuje především dvě základní formální roviny. Ve zmíněných počátcích jde o střídmou až asketickou malbu, která, ač nese prvky tehdejší vlny transavantgardy, je pozoruhodně osobitá. Separovaná co do významu, gesta a autentické původnosti zobrazeného, jako například v obrazech Exodus (1988) nebo Tma kříže (1988) a Mobil (1988). V malbě Tma kříže můžeme spatřovat až jakousi kompresi erbovního motivu víry v podobě kříže ve tvaru sakrální kubické a přísně funkční architektury. Naopak v obraze Mobil se jedná o kompresi do podoby strohého základního symbolu kříže, podpořeného až kresebnou malířskou linkou, kterému je podřízeno okolí v podobě kulisové scény budované ve prospěch prvního plánu. V obraze Exodus zase komprimuje emblematické symboly spojené s exodem Židů z Egypta. Druhou již předeslanou formální rovinu malby Daniela Balabána mají práce převažující od poloviny 90. let 20. století.