Joža Uprka – Evropan slováckého venkova 1861-1940

23.9.2011 - 22.1.2012 Kurátoři: Helena Musilová, Tomáš Vlček Nejčastějším přívlastkem soudobé společnosti je globalizovaná, což v sobě nese určitou známku ztráty vlastní jedinečnosti v široce se rozpínajícím světě. Občasný návrat či pohled k osobní či národní identitě je jakýmsi smysluplným a nenásilným potvrzením tradic a východisek, které umožňují v měnícímse světě dodat sebedůvěru a jistotu. Výstava moravského malíře a grafika Joži Uprky, koncipovaná pro prostor Valdštejnské jízdárny Senátu České republiky, je toho ideálním příkladem - i on ve své tvorbě spojoval modernost a tradici, evropskou zkušenost a místní zvyklosti, „vysokou„ a „nízkou„ kulturu. V tom je bytostně aktuální a na jeho tvorbě je tak možné dokládat celou řadu otázek spjatých s naší moderní společností - od sociokulturních až po ty vysoce estetické. Velký význam má tak vidět jeho tvorbu v souvislostech převratného vývoje kultury a umění. Joža Uprka (1861-1940) se narodil v Kněždubu, v selské rodině, otec byl rolník, ale také malíř samouk, což umožnilo oběma synům věnovat se výtvarné dráze. Po pražských studiích pokračoval na Mnichovské akademii - octl se tak ve víru velmi aktuálního dění; Mnichov byl výrazným centrem nejen uměleckého světa. Po dalším zastavením se v Praze se v roce 1888 usadil zpět v rodném kraji, na Moravském Slovácku, který se stal celoživotní inspirací, námětem a hlavním tématem jeho tvorby. Neúnavně zachycoval motivy z každodenního života, práci, slavností, lidové zvyky, soustředil se na zaznamenání folklorních prvků, zejména krojů a jejich detailů. Podobně jako soudobě tvořící impresionisté se snažil řešit otázky světla, atmosféry; barevná skvrna se stává výrazným vývarovým prostředkem. Na přelomu let 1892-1893 získal stipendium k pobytu v Paříži, kde zároveň studoval díla starých mistrů a prolnul se se současným uměleckým světem - tedy zejména se způsobem práce impresionistů, k jejichž postupům intuitivně sám směřoval. Jeho plátno „Pouť u svatéhoAntonínka„ bylo na pařížském Salonu v roce 1893 oceněnoMention honorable a získalo Uprkovi známost v zahraničním uměleckém světě. V dalších letech se soustředil na intenzivní malířskou práci, do první světové války vznikají nedůležitější díla, emotivně ztvárňující prvky regionu, do které patří určitý typ hudby a slovesnosti - Jízda králů (1897), Štěrkař (1895), Úvodnice zVelké (1897) aj.Vůbec je možné v rámci moravského a slováckého regionu daleko více mluvit o inspiraci lidovou kulturou, nejen ve výtvarném umění - zde je možné připomenout proslulého Dušana Jurkoviče, ale zejména v hudbě - Leoš Janáček aj. Proti tomu bylo umění v Čechách daleko více „zatíženo„ tradicí, která tento spontánní kontakt neumožňovala, Josef Suk, Antonín Dvořák či malíř Antonín Slavíček podvědomě rozvíjejí cestu klasického, vysokého umění. V roce 1902 navštívil Uprku v ateliéru ve Hroznové Lhotě francouzský sochařAuguste Rodin, doprovázený Zdenkou Braunerovou a dalšími umělci. Tato pozoruhodná návštěva je známá z líčení samotné Braunerové a patří k pozoruhodným dokladům intenzivního zájmu o autentickou místní kulturu, srovnatelnou snad i s jejím dnešním hledáním. Sám Uprka v cestě za lidovou kulturou a jejími paralelami pracoval i na Slovensku a krátce i v Dubrovníku. Tvorba Joži Uprky zabírá v kontextu českého výtvarného umění významné postavení. Vyvíjel se podobně jako další výtvarníci z generace 90. let 19. století, s tím rozdílem, že byl mírně starší než malíři jakoAntonín Slavíček, František Hudeček, Otakar Lebeda a vnášel do malby i jiné požadavky než nárok na modernost. Cílevědomé soustředění se na jedno téma bylo paradoxně zároveň progresivní, ale svým způsobem omezující, zejména co se týče pozdějšího hodnocení jeho tvorby, u které byla akcentována „lidovost„, „národnost„, ale méně zkoumáno vlastní malířské provedení a zejména zasazení do kontextu českého i evropského kontextu.