ALEKSANDRA VAJD & HYNEK ALT / DÁL NIC NENÍ / NOTHING FOLLOWS

V dnešní době jsme odvykli (přinejmenším v galeriích a teoretických statích) vnímat technické obrazy jako transparentní okna do světa či jeho nezkreslená zrcadlení. Kritika mimetického principu je však mnohem staršího data; počíná se Platónovou Ústavou, v níž hovoří Sókratés o způsobu vytváření obrazů, který „je prováděn různě a rychle, nejrychleji snad, vezmeš-li, prosím, zrcadlo a budeš je nosit všude s sebou: tak hned vytvoříš slunce a vše, co je na nebi, hned zase zemi, hned potom sebe a ostatní žijící tvory, zařízení, rostliny, zkrátka naprosto všechno...“ Metafora zrcadlového odrazu tu slouží primárně k vyvození ne právě lichotivých závěrů o povaze umění a zobrazování vůbec – je totiž vždy něčím nedokonalým a nedostatečným. Situace se mnoho nezmění, ani je-li takové zrcadlo nadáno pamětí. Je totiž médiem, něčím, co činí věci viditelnými, slyšitelnými, čitelnými a vnímatelnými, co však zároveň tuto svou funkci skrývá a vedle estetických účinků vždy zároveň působí i anesteticky. Nejčastěji to jsou banální chyby, co nás na tuto odvrácenou, znecitlivující stránku médií upozorní a připomene nám, že vidění je vždy vizualizací, konstrukcí na pomezí smyslové evidence a abstrakce. Také lze tyto „chyby“, slepé skvrny a periferie vizuálního pole vzít vážně, programově s nimi pracovat a tak upřít pohled právě na jindy anestetické účinky médií. Takové vidění vidí namísto předmětů samo sebe: je slepým zrcadlem, jež neodráží okolní svět, nýbrž poutá pozornost jen na skvrny na svém povrchu, na svou vlastní materialitu. Více než to: stává se druhým řádem vidění, neboť tím, co ukazuje, je rozdíl mezi viditelným a neviditelným, z něhož se možnost pohledu teprve rodí. Na této rovině se pohybuje i zatím poslední projekt Aleksandry Vajd a Hynka Alta Dál nic není vystavený v galerii Entrance (3.12. 2009 – 3. 1. 2010). S fotografií a videem zachází „chybně“ – alespoň vzhledem ke konvencím, jimiž jsou tradičně svázány, a jež se snaží simulovat přirozené, nezprostředkované vidění. Tyto konvence mají svůj původ v raném novověku, kdy přestal platit „postulát viditelnosti“ – přesvědčení, že biologická výbava lidských bytostí je postačující k poznání univerza. Byly odpovědí na úzkost přicházející se ztrátou uzavřeného, jasně uspořádaného světa a jeho nahrazením novou kosmologií nekonečného vesmíru. Nové technologie vidění této doby, mezi než patřil mikroskop, teleskop či lineární perspektiva, přinášely spolu s prohloubením viditelnosti i temné, neustále ustupující pozadí neviditelného. Je to právě tento okraj raně novověké technovize, ke kterému se projekt vztahuje. Prozrazují to metafory, na jejichž základě své médium modeluje: jeho okna jsou albertiovskými průhledy, z nichž však příliš mnoho světla učinilo nepropustné monochromy; teleskopický průzor skenuje nebesa a hledá záři dávno mrtvých hvězd; záblesky majáku (bez nové astronomie by byly zámořské cesty – totiž schopnost plout, aniž by člověk viděl kam – nemožné) naznačují potřebu nových orientačních bodů. Stačí však úkrok stranou, chyba ve výpočtu, výpadek proudu... a pohled, který je v moderní době namířen primárně tam, kde není (zatím) nic vidět, skutečně vidět přestane. Výstava trvá do 3.1.2010 v galerii Entrance Gallery / Karlín Studios / Křižíkova 34, Praha 8 – Karlín Tomáš Dvořák