Cesta z kopce

Bydleli jsme na rovině, a na rovině je všechno jinak. Dům na Vysočině je a byl přesně a právě tím pravým, co jsme potřebovali do nového životního příběhu. Zvláštní, jak každý příchozí vnímá jen ošlapané schody, opadanou omítku a zápach kanalizace. My jsme tehdy viděli tajemné schodiště, vysoké stropy, klasická okna s kovovými kličkami, stromy kolem a svobodu. Dům na konci města, ačkoli byl tím nejhorším útočištěm, jaké jsme si k životu mohly zvolit, byl tím nejlepším, co nás mohlo potkat. Po absolvování první zimy jsme i my poznaly, že schody jsou ošlapané, omítka opadaná, že okna netěsní a že kanalizace zapáchá. Nic to však neměnilo na tom, jak důležité místo pro rekonvalescenci našeho příběhu to bylo. Ať se jde z domu kamkoli, jde se do kopce. Ať se jde k domu odkudkoli, jde se z kopce. Cesta do kopce, ač náročná, nesla myšlenku cíle, a ten byl většinou schůdnější než život v domě. Cesta z kopce, ač zcela bezproblémová, znamenala vracet se, a vracet se znamenalo se vracet. Regrese byla tou jedinou možnou cestou vpřed, a tak jsme to žily. Minulost a současnost se slila v bitvu o přežití. Po půl roce života v Jihlavě jsem si toho úkazu všimla. Měla jsem problém vždy, když jsem šla z kopce, a jakoby moje každodenní cesta z kopce zesilovala trauma onoho řešeného problému. Jednou v pátek, když opět nezbyly peníze na jídlo pro děti, šla jsem z kopce a říkala si, že tohle je špatné, a že jestli se mi situaci podaří vyřešit, zlomím kouzlo kopce a už nikdy se cestou z něj nebudu trápit. Přišla jsem domů a doma byly peníze, co přišly poštou. Hned druhý den, když jsem šla z kopce, měla jsem problém a kopec jakoby můj problém zesiloval. Zastavila jsem se v úpatí. Je velmi pravděpodobné, že dokud budu žít, budu je muset řešit, nezastavím je. Zastavit mohu umět sebe. Eva Neuwirthová Jihlava