K + M + B

Liturgické knihy označují již od 4. století tento den jako svátek Zjevení Páně. Jeho spojení se Třemi krály je pozdějšího původu a je svou podstatou lidové. V evangeliu sv. Matouše čteme: „Když se narodil Ježíš v judském Betlémě za dnů krále Heroda, hle, mudrci (mágové) od východu se objevili v Jeruzalémě…Vešli do domu; padli na zem, klaněli se mu a obětovali přinesené dary – zlato, kadidlo a myrhu.“ Nikde se v Písmu neuvádí počet mudrců, natož jejich jména. – Ve výkladu starokřesťanského prostředí kolísal jejich počet od dvou až po dvanáct. Teprve později se ustálil na třech, počtu odvozeném pravděpodobně ze tří darů. K záměně mudrců za krále došlo ve středověku v souvislosti s rozšířením úcty v ně poté, co roku 1194 družina římského císaře přinesla z milánského kostela sv.Eusrogia do chrámu v Kolíně nad Rýnem ostatky, považované za ostatkysv. Tří králů. – První autor, který uváděl jejich jména, byl kancléř pařížské Sorbony Petr Comestor ve 12. století. Jména Kašpar, Melichar a Baltazar jsou známa ze zkratky „C + M + B“, psané spolu s datem svěcenou křídou na dveře. Podle některých badatelů však může být její původní význam jiný, zřejmě šlo o požehnání „Christis mansionem benedicat“, česky „Kristus ať požehná příbytek“. Několik autorů jde v interpretaci ještě dále. Letopočet u písmen C + M + B znamená počátek roku, neboť v době před zavedením juliánského kalendáře začínal rok i 5. nebo 6. ledna a spojován byl se svátkem boha Aiona. Jde tedy o ohlas pohanského obřadu, který měl chránit dům před démony. Obchůzka duchovního, doprovázeného ministranty, často i kostelníkem, učitelem a žáky, měla nejméně od třicetileté války stejnou podobu. S modlitbou a zpěvem se dům vykuřoval kadidlem a vykropoval svěcenou vodou, na dveře či rám nad nimi se psala písmena K (C) + M + B a datum. Později se v některých vsích ujal této povinnosti kantor, který za ni dostával výslužku, jak je zaznamenáno již roku 1668 ze zaječické tvrze. – Pamětníci vzpomínají, že prý přání často jen oddrmolil a písmena zběžně načrtl, neboť věděl, že mu hospodář velkou výslužku nedá; zato tam, kde předpokládal dobrou odměnu, písmena pečlivě kreslil, i křížek, větvičky a jiné ozdoby přimaloval. Tři králové chodívali sami, původně je představovali mladíci, později děti. Masky byly jednoduché – papaírová koruna, vousy z koudele nebo vaty, místo vzácného roucha dlouhá bílá košile přepásaná provazem, červeným šátkem nebo stuhou. A pochopitelně začerněné tváře třetího krále. Na severní Moravě, v kopcovitých krajinách, kde se choval dobytek, chodívali se Třemi králi ještě „pastýři“, „pastuchové“. V Orlických horách je doprovázeli dva sluhové, zvaní laufři. V předvečer sv. Tří králů zapalovali v některých krajích všichni členové domácnosti stejně veliké svíce a věřili, že prvý zemře ten, komu nejdříve dohoří. Pokud kouř svíčky stoupal vzhůru, duše člověka se dostala do nebe, pokud klesal k zemi, měla přijít do pekla. I další praktiky měly pomoci určit budoucnost; byly podobné jako na Štědrý den (lití olova, pouštění skořápek s malými svíčkami apod.). Ráno ještě před východem slunce se mladé dívky omývaly sněhem, což prý zaručovalo bělostnou pleť. Pokud se někdo dokázal ponořit celý do ledové vody, měl během roku zajištěno pevné zdraví. Napití svěcené tříkrálové vody chránilo podle lidové víry před nemocemi. Svátek sv. Tří králů se končil cyklus vánočních svátků. Toho dne se obvykle odstrojoval vánoční stromeček, v některých krajích ho však nechávali spolu s betlémem až do Hromnic (2. února).