Advent

Advent znamená doslova „příchod“ a byl dobou očekávání příchodu Mesiáše na svět. Přípravná doba na Vánoce zahrnovala první čtyři neděle církevního roku – před Štědrým dnem. Byla dobou postní, v níž platily zásady střídmosti v pití a jídle, intenzivního zbožného rozjímání a zákazu zábav, tance a zpěvu. Přesto se o adventu konaly četné lidové obřady a zvyky, které postní zásady porušovaly. Původně pochází pojem advent z řeckého pojmu ἐπιφανεία (epifaneia zjevení), který označoval příchod božstva do chrámu nebo návštěvu krále. Adventní doba byla původně dobou postní. Půst církev zachovávala mezi 11. listopadem a 6. lednem, na který původně připadala oslava narození Ježíše Krista (dnes slavnost Zjevení Páně čili Epifanie). Těchto osm týdnů představovalo (s výjimkou sobot a nedělí, které nebyly postními dny) dohromady 40 dní. Počátky adventu sahají do 7. století, kdy se v západní církvi slaví určitý počet (4 až 6) adventních nedělí; papež Řehoř Veliký stanovil jejich počet na čtyři. Z Galie pochází zvyk spojovat advent s eschatologickým očekáváním Krista na konci časů, naopak v tradici církve města Říma bylo především očekávání a příprava na vtělení Božího Syna. Advent začíná na 1. neděli adventní, tedy neděli mezi 27. listopadem a 3. prosincem. V tomto roce připadá na 2. prosinec. Konec adventu pak představuje západ slunce Štědrého večera. 3. neděle adventní se nazývá Gaudete a oproti ostatním adventním dnům není její liturgickou barvou fialová, nýbrž růžová. V západní tradici byl advent především dobou zklidnění, které odpovídalo životnímu stylu našich předků, přizpůsobenému dlouhým prosincovým nocím. Dnes je však advent komerčně využíván, a proto o něm jako o době ztišení nelze mluvit. Ba právě naopak. Advent provází adventní věnec ozdobený čtyřmi svícemi, které odpovídají počtu adventních nedělí. Podle toho kolikátá je to neděle, tolik hoří svící na adventním věnci.