Renezance sv. Martina

Narodil se v rodině setníka v římské provincii Panonii. V Pavii se seznámil s křesťanstvím. Podle otcovy vůle vstoupil do jízdního pluku, který byl odvelen do Galie. Podle legendy v zimě, když projížděl městskou branou, spatřil chladem se třesoucího chudáka. Protože neměl u sebe nic, rozetnul mečem svůj plášť a polovinu mu daroval. Následující noci se mu zdálo, že vidí spasitele oděného do jím darovaného polovice pláště, jak říká: „Tímto rouchem mne přioděl Martin ještě nepokřtěný.“ Záhy poté se sv. Martin dal pokřtít, vystoupil z vojska a odešel za svými rodiči. Matku se mu podařilo obrátit na křesťanskou víru. Od svého přítele Hilaria dostal nedaleko Poitiers pozemek, na němž založil mnišskou osadu. Roku 371 ho věřící z Tours zvolili biskupem. Protože věděli, že by se zdráhal poctu přijmout, zajali ho lstí, odvedli do města a vysvětili ho. I nadále zůstal skromný, žil v malé chatrči u Loiry, kolem níž vyrostla nová osada mnichů – opatství Marmoutier. Pro křesťanství ve Francii vykonal mnoho, proto se mu přezdívalo apoštol Galie. Zemřel roku 397 ve věku 81 let. Pochován byl v klášteře v Poitiers, vůbec prvém západoevropském klášteře. Za panování franckého krále Chlodovika byl přijat za ochránce křesťanství ve Francii, odtud se úcta v něj rozšířila zvláště do severního Německa. Sv. Martina bylo tradiční datum, kdy čeleď opouštěla sjednanou službu, dostávala mzdu a hledala si nového hospodáře, případně o rok prodlužovala dohodu se stávajícím. Toho dne se velmi slavilo. Existují četné záznamy o rozpustilostech i výtržnostech, prováděných „martínky“. V řádu města Prahy, vydaném císařem Rudolfem II. roku 1598, se píše: „Strany pak Martinkův, kteří obyčej mají, ze všech krajin při sv. Martině dosloužíce, do Prahy se obraceti a zdeť v zahálce zůstávati: na to taky úředlníci pozor míti budou, aby jich šenkýřové nepřechovávali“. Ke dni sv. Martina se uzavíraly smlouvy mezi obcí a obecním pastýřem, ovčákem, ponocným a dalšími lidmi, které obec platila. Zvláště osoba pastýře se pečlivě zvažovala, protože to musel být muž zkušený, vždyť se mu svěřoval všechen vesnický dobytek. Zároveň se od něj požadovalo, aby uměl léčit, někdy také trochu „čarovat“, musel se vyznat v počasí a řadě dalších věcí. Za svou službu dostával pastýř obvykle ubytování v obecní chalupě – pastoušce. Kromě toho měl sjednánu mzdu v penězích i naturáliích, náleželo mu několik strychů obilí, pár věrtelů hrachu, později i brambory. Měl povoleno držet vlastní krávu na mléko, pro niž dostával píci či do správy obecní louku, stejně jako k vyživování obecního býka a kance, určeného k plemenitbě. Od hospodářů dostával předem dohodnutou odměnu za každý pasený kus dobytka, měl povoleny koledy a dostával poplatek za propouštění. S přijetím pastýře se spojovala oslava, nazývaná „bejkova svatba“, „martinská sýpka“. Bylo obvykle povinností pastýře vystrojit pro hospodáře trachtaci, s pečenou husou, koláči a pivem. Pokud hospodáři přijali pozvání, bylo to dobré znamení, protože pastýř mohl téměř s jistotou počítat, že s ním smlouvu obnoví i pro příští rok. Jinde se hostina připravovala tak, že každý z hospodářů nasypal pastýři dohodnutou míru obilí. Protože však byli sedláci furianti, přidal každý něco nad míru, aby ukázal sousedům, že mu na troše nezáleží. Tak se nasypalo mnohem více, než náleželo pastýři. Jeho díl se mu přesně odměřil a ze zbytku se připravila hostina. Na sv. Martina se konaly posvícenské hody, jejichž neodmyslitelnou součástí byla pečená husa. O „túčnú hus“ žádali žáci o martinských hodech již v 15. stol. Při společném obědě dostával od hospodyně čeledín křídlo, aby celý rok „lítal“. Někdy se z husí kosti zvané kobylka předpovídalo počasí. Rozšířeno bylo také zvláštní svatomartinské pečivo – rohlíky. Martinskými rohlíky obdarovávala někdy děvčata své milé. Veliké buchty s povidly nebo mákem se pekly jako dar odcházející čeledi. Již ze 14. stol. je dochována česky složená martinská koleda, s níž chodili nejen chudí žáci, nýbrž i kanovníci a dokonce i městský kat.