No a co a no a nic

Dětství jsem prožila v Podivíně na jižní Moravě. Když mi bylo čtrnáct, zemřel mi otec. Jeho smrt byla extrémem, který odstartoval mé dvacetileté hledání. Hledala jsem samu sebe a smysl všech bolestí a ztrát, s nimiž jsem si nevěděla rady. Tati? Slyšíš mě? Desítky let jsi mrtvolou. Neznám už ani tvoje jméno. Neznám barvu kůže tvého těla. Nepamatuji se. Zapomněla jsem dávno zvuk řemínků tvých bot. Už nevzpomínám si na dráhu tvého předloktí, jak sahal jsi po cigaretě. Neznám kouzlo tvého úsměvu, ač občas uvidím ho v zrcadle. Slyšíš mě? Tati? … Moje matka. Vždycky jsem po ní chtěla víc, než mi mohla dát. Nekonečná Tak já přijdu, mami. A ty mě pošleš pryč. A já zas přijdu. A ty mě zase pošleš pryč. A přejde sto let. A přejde život. A přejde smrt. A já zas přijdu prosit o tu tvoji lásku… Vdala jsem se ve dvaceti a porodila dvě dcery. Studovala jsem a hledala smysl života v knihách. Manžel miloval alkohol a kamarády. Rozvod po patnácti letech byl dramatický, ale byl to zároveň můj první krok ke svobodě. Po rozvodu nezbylo než utíkat. Souhrou náhod a příležitostí jsme se s dcerami přestěhovaly do Jihlavy. Z tropického léta na Moravě do chladného podzimu Vysočiny. První zima nás zastihla nepřipravené, trpěly jsme přemírou chladu. Padá sníh Padá sníh a holky hrají na piano. A hrajeme si, že padá sníh a že holky hrají na piano. A tak padá sníh. A holky hrají na piano. A až se nám bude chtít, tak sníh padat nebude a piano taky nebude a nic nebude. Ale holky chtějí být, chtějí sníh a piano. Tak tady taky budu, jenom nesmím zapomenout na to, že chci, abych tady chtěla být… První jaro přišlo jako za odměnu, bylo krásné a dlouhé. Začala jsem meditovat, vracela jsem se svou myslí zpátky, abych našla svou duši a smysl mého žití. Dva roky jsem brečela a cvičila, topila se v depresích. Kata C e s t a C o V e d e T ě l e m D u c h a T a j e m s t v í Ž i v o t a K á m e n M u d r c ů P š š š š š t! Moje děti čekaly, až se vzpamatuju, žily se mnou ten život-neživot a čistily si své duše se mnou, ať už chtěly či nechtěly. Potisícáté umírá u řeky, ta Veronika! Ta tvoje přítelkyně řeka! Zas další obřad pro smrt sebe samé. Čím blíž tam, kde není nic, tím větší radost. Možná pak budeš malou chvilku zklamaná, že cos našla, je nic. Tak potom přijď, já tě pohladím! Na konci té cesty, když už mi nezbylo nic, čeho bych se mohla a chtěla vzdát, jsem dostala zpátky všechno, čeho jsem se vzdala, a ocitla se zase na začátku. A srdce se vzpouzí nemilovat, ač milovat či nemilovat je o témž. Tak mám tě ve svém srdci, lásko! Poslední záchranná síť před cestou do nikam. Teď už se nebojím, ač bát se či nebát se je o témž. Našla jsem smysl života. Máš botu. Ztratíš botu. Hledáš botu. Najdeš botu. Máš botu. Co jiného? Do roka jsem poznala mého druhého muže a porodila třetí dceru. Dítě A proč některým kytkám říkáte plevely? Můj život se podobá životům všech tvorů na zemi, stále hledám rovnováhu mezi dáváním a braním, žiju si svůj velký živý příběh a občas… si… jen… tak… plavu… Bla bla bla? Už vím! Past víry a lásky nám dává důvod k cestám a návratům. Bez pastí: bla bla bla bla bla... Eva Neuwirthová Jihlava