Svědkové z továrny na smrt

– historie a svědectví židovského sonderkommanda Členové zvláštního židovského oddílu, známého jako „sonderkommando“, byli jedinými očitými svědky masového vraždění ve vyhlazovacím táboře Osvětim-Brezinka. Nikdo jiný nesměl vědět, co se v osvětimské továrně na smrt odehrává. Členové sonderkommanda nebyli však pouhými svědky – vykonávali tu nestrašnější práci, kterou si lze představit, byli nuceni udržovat mašinerii smrti v chodu: prováděli přípravy pro hromadné vraždy nevinných obětí, statisíců lidí, včetně dětí a žen. Svlékali lidí před vstupem do plynových komor, dopravovali jejich mrtvoly do pecí krematoria nebo je pálili na hranicích a odklízeli jejich popel. Protože však úkolem továrny na smrt nebylo jen vraždit, ale i vytěžit ze zavražděných, co se dalo, museli vězni zvláštního komanda mrtvolám nejdříve vytahovat zlaté zuby a stříhat vlasy. Šaty, peníze, šperky, zubní zlato, vlasy a dokonce i popel mrtvých – to vše přinášelo nacistům zisk. Kromě toho čistili plynové komory, skládali a třídili šaty, prádlo, boty a ostatní věci po mrtvých. Někdy se stávalo, že se museli zúčastnit i přípravy vraždy vlastních rodičů, ženy, bratrů nebo sester a potom je spálit. Každý, kdo se zdráhal, byl okamžitě zavražděn. Většina z nich nepřežila. Sonderkommando nesměl nikdo opustit živý, všichni museli pracovat tak dlouho, až buď zemřeli vysílením nebo byli prostě ubiti a nahrazeni dalšími vězni. Někteří si vybrali smrt dobrovolnou, aby unikli hroznému osudu. Vrhali se do plynových komor, nebo se nechali zastřelit. Mnoho vězňů zvláštního komanda upad¬lo do netečnosti a beznaděje. Ale ne všichni byli ochotni kapitulovat a zemřít bez boje. Od října 1943 plánovala skupina uvnitř zvláštního komanda povstání, přestože věděli, že tím sníží vlastní šance na přežití na minimum. Tyto vězně držely při životě společné plány a naděje, že se budou moci krvavě pomstít alespoň na některých nenáviděných esesácích a že povstání zvláštního komanda se stane historickou výstrahou před masovou genocidou… V letech 1942 a 1945 přidělily jednotky SS k této speciální skupině vězňů celkem více než 2100 mužů, z nichž osvětimské utrpení přežilo pár desítek. Příslušníci sonderkommanda prožívali nepředstavitelná psychická muka. Jen několik z nich nalezlo sílu vypovědět svědectví o tom, jak masové vraždění v Osvětimi-Brezince skutečně probíhalo a čím oni sami museli projít... Jejich autentické svědectví se stalo základem této knihy. Pro české čtenáře je kniha přínosem nejen proto, že v sonderkommandu pracovali i Češi a Slováci, ale i proto, že popisuje i osud tzv. terezínského rodinného tábora, který byl součástí příprav na povstání.