Jamie Cullum – The Pursuit

Jamie Cullum (30) je mladý a hlavně autorský umělec-eklektik z UK, který už deset let vydává alba, na kterých míchá jazz s popem a soulem, přičemž si dává záležet, aby se to paním a dívkám líbilo. S úspěchem se představil na posledním ročníku „Colours of Ostrava“ a bohužel nevyhrál Zlatý Glóbus za písničku k Eastwoodově sentimentálně multikulturnímu dramatu „Gran Torino“. Protože je však zejména na západ od našich hranic velice oblíben, poslal své již páté album „The Pursuit“ na nadržený předvánoční trh, navíc opatřené štemplem „his best album to date“ od většiny britských médií. Album je to velmi příjemné a na první poslech lze doporučit zejména snobům, neurotickým kancelářským krysám a nedospělým dívkám z menších měst. Ale po několika posleších si „The Pursuit“ takový zlý přístup opravdu nezaslouží. Alespoň polovinu jeho skladeb tvoří čistá a vyzrála popmusic. I když v úvodu se tak album rozhodně netváří a raději volí mimikry. Začít popovou desku jazzovou coververzí s dujícími hornami více než šedesát let starého muzikálového swingu Cole Portera „Just One of Those Things“ je něco, co se ke Cullumově uvolněnému a sebevědomému vystupování a jeho „stylish“ rozcuchané čupřině celkem hodí. Černobílý úvod alba však hned ve druhé „Im all over it“ poskočí do technicolorově barevných šedesátek a postupem času se vše vybarví do velice uživatelsky příjemných odstínů moderního retra. A přitom si Cullum dovoluje eklekticismus křížem krážem popkulturou. Nejde jen o rytmus house music v rozjeté závěrečné „Music is through“. V šesté „Dont Stop the Music (Rihanna Song)“ nám Cullum s ledabyle uvolněnou kravatou politou drahou černou kávou dokonce předloží oproti čistě utilitárnímu originálu velmi snesitelnou coververzi stejnojmenného diskotékového megahitu z roku 2007. V předposlední asi nejpopovější a přitom krásně vláčné „Not while I´m around“ si zase Cullum vypůjčuje z populárního muzikálu amerického muzikálového skladatele Stephena Sondheima „Sweeny Todd: The Demon Barber of Fleet Street“, nedávno resuscitovaného stejnojmennou filmovou verzí Tima Burtona. Ty manipulativní akordy se vás ne a ne pustit. To, že klasické salónní jazzové vyhrávky a procítěný ohebný hlas lamače srdcí doprovází různá chytře rozestavěná a velmi organicky zabudovaná zkrášňovadla typu bohaté perkuse tam, přímé rytmy tady, melancholické podkresové plochy syntezátorů či rozjeté hammondy lze zřejmě připsat na vrub talentovanému producentovi a skladateli Gregu Wellsovi, s kterým Cullum své album v Los Angeles loni také nahrával. Wells má už na pažbě několik velmi úspěšných zářezů s „lidmi“ jako Kate Perry, Pink či zázračný popový „golden boy“ Mika, který Wellsovi vděčí za úspěch obou svých veleúspěšných alb. Jeho odrostlejší jazzovou verzi také Cullum na „The Pursuit“ vlastně dost často připomíná.