Oslava hudbou

Vánoce znamenají oslavu – vzhledem k tomuto radostnému příslibu musí být vánoční hudba oslavná a optimistická. V lidovém prostředí má dokonce mnohdy odstín rozpustilosti a bujnosti. Některé vánoční žánry v nás rozezvučí tóny, jaké bychom jinak nemuseli uslyšet – pokoru, vděk, hlubokou vnitřní radost a harmonii. Nejtypičtějším vánočním hudebním žánrem je koleda. V Čechách se v době kolem Vánoc v úloze obcházejících a koledujících prosebníků vystřídaly nejrůznější sociální skupiny. Díky nim a jejich tvořivosti máme dnes pestrou a rozmanitě působivou sbírku vánočních písní. Dnes už za koledy nikdo obdarování neočekává, zpívají se ale stále. Podle zpráv z poloviny 14. století během vánočních svátků v Praze koledovali preláti, kanovníci a ostatní duchovenstvo. Kromě vážených služebníků Božích se ale po koledě vypravovali také příslušníci profesí zcela protikladných - pacholci, biřici, kati, pivovarští dělníci a prostitutky. Jejich kolední průvody na sebe zřejmě nebraly příliš důstojný ráz. Dokonce i studenti - žáci se nechávali ochotně inspirovat radostnou náladou nevázaných lidových veselic, které vyvolávaly na různých stranách vděčný ohlas i vášnivé a pohoršené rozhořčení. Protiklad mezi velebností a vážností adventního a vánočního času a lidovou zábavou je charakteristický i pro koledování na venkově. Tradičními a stálými koledníky tu byli obecní pastýři, jež k tomu předurčuje již samotný biblický text. V mnoha obcích začínal Štědrý večer pastýřským troubením, jímž ohlašovali svou kolední obchůzku. Jinde ovčáci hlasitě zvonili zvonky a napodobovali tak své dávné předchůdce, ženoucí stádo do Betléma. Krom pastýřů chodili po koledě někde také Romové a místní chudina. Od konce 14. století vznikaly v církevním prostředí písně s českými texty, určené pro vánoční bohoslužebné obřady. Některé z nich nacházíme v nejstarších zpěvnících. V patnáctém století se již vánoční písně zařazovaly do větších celků – stávaly se součástí vánočních her. Šestnácté století pak přineslo kromě polyfonie také žánrové rozšíření vánočních skladeb. Z této doby známe již jména mnohých skladatelů. Většina z nich komponovala hudbu pro potřeby literátských bratrstev, tj. dobrovolných měšťanských hudebních spolků. Díky štědrosti členů literátských bratrstev vznikaly během 16. století nádherné graduály - tak se říkávalo nákladně zdobeným knihám obsahujícím zpěvy ke mši svaté. Tyto zpěvníky mají velký formát, aby na ně viděli všichni sboroví zpěváci. Graduály obsahují mnohé umělé vánoční písně určené pro bohoslužebný zpěv.Některé obřadní kostelní skladby si získaly takovou všeobecnou oblibu, že přešly již před staletími do obecného lidového zpěvu a dnes jsou považovány za koledy. Například naše nejstarší obecně zpívaná vánoční píseň, Narodil se Kristus Pán, nemá původ lidový. Jejím melodickým základem byla internacionální latinská píseň ze třináctého století. Sedmnácté století vneslo do hudby vánočního času mnoho nové energie. Vlastním obsahem textů bývá vyznání exaltovaného vztahu k malému Spasiteli a jeho matce. Ježíšek a Maria jsou oslovováni vzrušenými výkřiky, v nichž se mísí okouzlení, touha, soucit, bezmezný obdiv, něha, zamilovanost a úzkost. Silné city jsou vyjádřené skrze nesčetné množství detailních, a přitom smyslově velmi výrazných a konkrétních obrazů. Autory barokních kancionálů a písní v nich obsažených byli např. Matěj Václava Šteyer, Václav Holan Rovenský nebo Jan Josef Božan.Zvláštní místo mezi těmito zpěvníky mají díla Adama Václava Michny z Otradovic, a to zejména jeho Česká mariánská muzika a Svatoroční muzika. Vánoční žánr typický pro 18. století jsou pastorely. Jde o skladby pro zpěv s doprovodem varhan a nástrojů, ve kterých se ozvaly někdy i hlasy rolniček a zvonků. Často je skládali vesničtí učitelé čili kantoři, kteří v mnohém čerpali z lidových koled, z nichž zase mnoho vešlo do pokladu lidových písní z umělých pastorel. Rustikální pastorely zpřítomňují scény z pastýřského života a často se vyznačují skladatelskou hravostí. Melodie dialogů sledují obrys intonace otázek a odpovědí, vokální party napodobují zvuk hudebních nástrojů či zvířecí hlas nebo imitují akční gesto. Složitějším útvarem se stala pastorelní mše – chrámová obřadní skladba s pastýřskými motivy. Její sofistikovaná podoba se nám zachovala od Františka Xavera Brixi. Zdaleka nejznámější je ovšem pastorální Česká mše vánoční z pera kantora Jakuba Jana Ryby působícího hlavně v Rožmitálu pod Třemšínem. Rybova mše si získala u českého národa neuvěřitelnou oblibu. Mši charakterizuje půdorysný děj jesličkové hry, k němuž se váže přesvědčivý a sdělný citový obsah, daleko přesahující zobrazený příběh. Hluboké emoce jsou vyjádřeny na malých plochách těmi nejúspornějšími prostředky. Čtyřicet minut stačí Rybovi na to, aby vyprávěl události andělského zvěstování s následující cestou pastýřů do Betléma, s jejich klaněním, vzýváním, děkováním a vroucími modlitbami. Skladatel působivě střídá nadšeně radostné hudební úseky s meditativně vroucími částmi.