Kawasakiho růže na letošním Berlinale

Film Kawasakiho růže režiséra Jana Hřebejka a scénáristy Petra Jarchovského má za sebou mezinárodní premiéru a to hned na jednom z nejvýznamnějších světových filmových festivalů – na Berlinale. Kawasakiho růže je jediným českým zástupcem v hlavním programu sekce Panorama a tuto sekci také slavnostně zahájila. Po premiéře se již objevily první mezinárodní ohlasy: **Kawasakiho růže** VARIETY, autor článku Derek Elley Plodný český režisér Jan Hřebejk (Musíme si pomáhat), stále chrlící kvalitní zboží rychlostí téměř jeden film ročně, se opět spojil se svým obvyklým scénáristou Petrem Jarchovským, aby spolu vytvořili film Kawasakiho růže, jeden z nejsilnějších snímků této tvůrčí dvojice. Přestože si zvolili silné téma konfrontace Čechů s jejich kolaborantskou minulostí v době dřívějšího komunistického režimu, Hřebejk s Jarchovským nikdy nedovolí, aby měla politika přednost před líčením příběhu. Vytvořili rodinné drama plné emocí a ironických momentů, které může svou lidskostí snadno zaujmout vnímavé zahraniční publikum. Od svého uvedení o uplynulých Vánocích je tento snímek velmi kladně hodnocen domácí kritikou a svou mezinárodní premiéru zažívá na filmovém festivalu Berlinale jako zahajovací film sekce Panorama Special. Je s podivem, že Hřebejkovy filmy se nikdy nestaly favority těch, co vybírají filmy pro tři největší evropské filmové festivaly. Přitom by „Růže“ svým půvabem jistě obohatila soutěžní sekci letošního Berlinale. Zatímco téma kolaborace s minulým režimem se objevuje ve filmech mnoha jiných zemí Střední Evropy, Hřebejk s Jarchovským tvrdí, že v České republice jsou prvními, kdo tak učinili. Zacházejí s ním typicky českým způsobem, avšak bez devalvace obsahu, bez skutečné hořkosti. Film je natočen s přirozenou lehkostí včetně finální scény, léčící rány kousavým bodrým humorem. Pavel Josek (Martin Huba), respektovaný univerzitní profesor a dřívější klinický psychiatr, známý tím, že se v minulosti postavil komunistickému režimu, je hlavním hrdinou televizního dokumentu, i když skromně trvá na tom, že nechce být oslavován. Má milující ženu Janu (Daniela Kolářová), která ho podporuje, a dospělou dceru Lucii (Lenka Vlasakova), které právě úspěšně odoperovali vzácný nádor. Ale v Joskově zahradě není všechno jen růžové. Luciin manžel Ludek (Milan Mikulčík), syn komunisty vždycky Pavlem pohrdal, protože v něm viděl samolibého a arogantního intelektuála. Díky poněkud až moc výhodnému scénáristickému nápadu je Luděk náhodou i zvukařem televizního dokumentu. Mezitím, co štáb natáčí Pavla jak pracuje, jak na verandě vzpomíná na svůj život a podobně, tiše kypí vztekem. Pavel s Janou si myslí, že je jen znuděný. Když se Luděk přizná Lucii – v den, kdy se vrací z nemocnice domů- že se nikdy opravdu nerozešel se svou bývalou přítelkyní Radkou (Petra Hřebíčková), začínají se na pěkné rodinné fasádě objevovat trhliny. V skvostné sekvenci typicky české svým zmírňujícím humorem se Radka a Luděk snaží věc racionálně prodiskutovat s Lucií a Radka podváděné manželce nabídne knížku o buddhistické terapii. Když se televiznímu štábu dostane do rukou nepozměněný spis o Pavlově minulosti, který obsahuje i záznamy o jiném dřívějším disidentovi – sochař Bořek (kterého s příjemnou lehkostí ztvárnil Antonín Kratochvíl), který teď žije ve Švédsku- hrozí, že Pavlova reputace bude pošramocena. Televizní štáb se nevydává pouze do Švédska, aby s Bořkem udělal rozhovor, ale zajde i za bývalým vyšetřovatelem státní policie Kafkou (vynikající Ladislav Chudík), starým mužem, který dokumentaristům s chladným klidem vylíčí své vyšetřovací metody a také jim odhalí šokující nová svědectví. Díky vynalézavému střihu této sekvence do sebe přesně zapadá dění na třech odlišných místech a utajený příběh vychází najevo. Ale objeví se i další strany této rovnice, kde nejde jednoduše definovat, kdo je hajzl a kdo hrdina. Tento způsob také nepřímo kritizuje lásku médií hrabat se ve špíně, zvláště pak televizních štábů složených s mladých lidí plných ideálů, pro které je minulost jednoduše černá nebo bílá. Herecké výkony jsou excelentní. Ať už jsou to Huba a Kolářová, manželský pár, který si zachovává důstojnost i ve chvílích, kdy se jejich minulost stane majetkem médií, nebo Vlasáková, jež ztvárnila jejich dceru, která se ocitá v konfliktní situaci, či menší role Anny Šimonové jako Báry, Luciiny dospívající dcery. Mezigenerační scéna mezi Hubou a Šimonovou je skvostná. Ukazuje, jak jsou v Jarchovského dobře vypracovaném scénáři všichni členové rodiny do příběhu neustále plně vtahováni. Dalšími plusy filmu jsou i širokoúhlé záběry Martina Šáchy, s ostrými přechody z DV, a doprovodná hudba Aleše Březiny (mixujícího skvělé rytmy připomínající Philippa Sarda s úryvky z Handelovy opery „Ariodante“. **Berlinale – z diáře kritiků: Zatím nesporný objev festivalu** IndieWIRE.com, autor článku Shane Danielsen ... už po třech dnech začali moji kolegové remcat (a když si uvědomím, že chodníky jsou stále ještě plné ledu, potkávám jich až nečekaně hodně). Jejich stížnosti byly stejné jako vždycky: Večírků je málo. Poptávka na trhu nízká. Žádné dobré filmy. Cožpak neviděli snímek „Kawasakiho růže“? Poslední film plodného českého režiséra Jana Hřebejka a scénáristy Petra Jarchovského byl jasně nejlepším hraným filmem prvních několika dní, a zatím nesporným 'objevem' festivalu. Nemohu říct, že by mne to překvapilo. Podle mne je režisér Hřebejk už dlouhou dobu nehorázně opomíjený, nejvíc ze všech současných významných mezinárodních filmových tvůrců: skvěle režíruje herce, má jemný, ale vynikající vizuální cit a instinktivní schopnost uchopit celek. Přestože posledních deset let točí zhruba jeden film ročně a v roce 2000 byl nominován na Oscara za nejlepší cizojazyčný film („Musíme si pomáhat“), je to první z jeho filmů, který má premiéru na jednom ze tří velkých evropských festivalů. A navíc – díky dalšímu nevysvětlitelnému programovému rozhodnutí, nebyl film uveden v hlavní soutěži, jak by si zasloužil, ale objevil se v podsekci "Panorama Special". V článku pro magazín Variety z loňského září jsem zmínil, že je tu velké množství jeho filmů – k tehdejšímu datu devět – které čekají, až je objeví nějaký odvážný programový tvůrce či festival. Jsou to malé filmy, většinou domácí dramata ze současnosti, ale výjimečné svou lidskostí, pozoruhodnou inteligencí a nevyumělkovanou elegancí filmového řemesla. "Musíš si zúžit záběr, když se chceš dostat do hloubky," říká jedna z postav Hřebejkova filmu – chytré vyjádření jeho filosofie, kterou ještě musím objevovat. Tento film je o postarším muži, respektované postavě komunistického odporu, jehož pochybení za normalizační éry pomalu vyplouvá na povrch. Plynulým přecházením mezi různými perspektivami (v tom je Jarchovského mistrovství, každá postava je zde jiná, protikladná a zcela uvěřitelná) a postupným přesným a pečlivým odhalováním pravd vznikl konspirační thriller. Méně hektický než „Horem pádem“, více emotivně rezonující než „Kráska v nesnázích“ (stejně vytříbený jako každý z těchto snímků), se film zařadil mezi nejlepší díla režiséra Hřebejka a scénáristy Jarchovského... 60. ročník festivalu Berlinale se koná od 11. do 21. února 2010. Více o festivalu Berlinale nejdete na www.berlinale.de. Film Kawasakiho růže měl v českou premiéru 21. prosince 2009 a do širší distribuce vstoupil 7. ledna 2010.