Průhledná bytost Georges Rouqier

Letošní Průhlednou bytostí bude francouzský dokumentární lyrik a mistr venkovských etud Georges Rouquier, od jehož narození letos uplynulo sto let. MFDF Jihlava představí průřez dokumentární tvorbou filmaře, na svou dobu progresivně pracujícího s časosběrnou metodou a svými inscenačními postupy navazujícího třeba na odkaz Roberta Flahertyho a jeho filmu Nanuk, člověk primitivní. Georges Rouquier bude v Jihlavě představen ještě před zahájením rozsáhlé retrospektivy ve Francouzské cinematéce. „Ve filmu mám rád co možná nejjednodušší, nejčistší rukopis... Bezesporu mne z jedné strany ovlivnil Chaplin, z druhé Flaherty. Žádné lacině estetizující efekty, žádné pohyby kamery, kterými bych se snad chtěl před diváky chvástat. Každé postavení kamery, každá šířka záběru musí být naprosto opodstatněny vyprávěním.“ Georges Rouquier, 1984 Georges Rouquier (1909 - 1989) začínal v prostředí francouzské filmové avantgardy. Svůj první snímek Vendanges (Vinobraní) natočil pod dohledem Eugèna Deslawa jako němý, když mu bylo teprve dvacet let. Už tímto filmem naznačil své budoucí stylové i tematické směřování: precizní obeznámenost s prostředím na straně jedné a lidsky pozorný filmařský přístup na straně druhé. Dokladem tohoto současně citlivého i objektivního pohledu je pravděpodobně nejznámější režisérův snímek Farrebique (1946), jehož uvedení znamenalo přelom v autorově kariéře, ale i v dějinách světového dokumentu, když se film stal uznávaným vzorem pro řadu režisérů cinéma vérité. Byl s úspěchem uveden i na MFF v Cannes, kde získal cenu FIPRESCI. Rouquier ve svých filmech klade důraz na popis procesů a prostředí, všednodenní realitu a lidskou práci. Zdánlivou rutinu ovšem svým poetickým viděním přetváří v bezmála symbolickou výpověď o sepětí člověka s přírodou a venkovem. Rouquierovo lyrizující zaujetí venkovským životem a lidským řemeslem představí i výběr z jeho díla, který pro jihlavský festival připravil filmový historik David Čeněk. MFDF Jihlava uvede v rámci výroční retrospektivy např. snímek Bednář (Le tonnelier, 1942), soustředěnou, vizuálně poutavou studii jednoho zdánlivě rutinního řemeslného postupu – výroby sudu. S tímto svým teprve druhým snímkem se již Rouquier dostal do kinodistribuce. Již zmíněný Farrebique (1946) je citlivým portrétem režisérovy rodiny na statku Farrebique, který vznikal dvanáct měsíců; vedle uměřeného pozorování denního života zemědělců zachytil i strhující okamžiky, spjaté především se smrtí otce. Lurdy a jejich zázraky (Lourdes et ses miracles, 1955) jsou do značné míry polemickým komentářem fenoménu, jenž v sobě již před padesáti lety spojoval aspekty náboženské i obchodní – paradoxu francouzského poutního centra v Lurdech. Unikátním způsobem se snaží zachytit zázračná uzdravení a konfrontuje je s vědeckým pohledem. Biquefarre (1983) byl režisérovým návratem na rodinnou farmu Farrebique třicet sedm let po stejnojmenném filmu. Jeho pohled je tentokrát o poznání méně poetický, daleko více prostoru dostává výmluvně kritický komentář tehdejší situace ve francouzském zemědělství.