Studio Bély Balázse – Maďarské filmové povstání

Retrospektivní profil představí tvorbu experimentálního a dokumentárního ostrůvku filmařské svobody v komunistickém Maďarsku, jehož aktivita ovšem pokračovala i po revoluci – celosvětově respektovaného Studia Bély Balázse. V období „gulášového socialismu“ neexistovala pravděpodobně v celém Východním bloku skupina filmařů, kteří by tak formálně progresivně a přitom bez příkras odhalovali nešvary, paradoxy i zvrhlosti tehdejší společnosti. Studio Bély Balázse nese jméno významného maďarského teoretika umění a filmu (1884-1949). Vzniklo z iniciativy mladých experimentálních tvůrců v roce 1959. Dostalo tehdy stejný roční rozpočet, jaký jinak připadal na natočení jednoho celovečerního hraného filmu. Omezený rozpočet vyvažoval ovšem méně přísný cenzurní dohled, alespoň ve fázi vzniku filmů. I přesto se mnohé snímky z jeho produkce dostaly jen do úzkého okruhu filmových klubů, nebo mohly být veřejně promítány až po roce 1989, ačkoli již ve své době sklízely ovace na zahraničních festivalech. Ve Studiu začínala celá řada výrazných osobností maďarské kinematografie – např. Béla Tarr, Zoltán Huszárik, Gábor Body, János Tóth, András Szirtes ad. První film Studia vznikl v roce 1961. Střihová reflexe dne, kdy raketa vynesla do kosmu Jurije Gagarina, Tma po úsvitu (Hajnal után sötétség) v režii Róberta Bána se formálně blížila filmům Bruce Connera. V následující tvorbě studia lze vysledovat několik hlavních linií: poeticko-experimentální filmy (filmové básně hraničí s experimentálními přístupy), sociologizující a satirické snímky (nebývale surové a současně ironické variace na oficiálně „přijatelná“ témata jako je školství, dělnická třída nebo tristní ekonomická situace) a doku-fikce tzv. „budapešťské filmové školy“ (s důrazem na prolínání postupů dokumentu a hraného filmu). Jihlavský výběr se soustředí na ne-hranou tvorbu v širokém záběru Studia. V mnoha filmech Studia je cítit jistá inspirace v satirizující tvorbě české „nové vlny“. Např. Štěstí (Boldogság, 1968) Miklóse Csányiho je „manželskou etudou“ předsvatebního očekávání a otazníku nad dosaženým „štěstím“ po půl roce manželství. Gyula Gazdag ve „formanovském“ Výběru (Válogatás, 1971) zase sleduje konkurz na kapelu kulturního domu v ironicky zhuštěném obraze obecného komunistického přístupu ke kultuře. Z dalších filmů ve výběru připomeňme např. kolážovitý Silvestr (Szilveszter, 1970) Eleméra Ragályho, ukazjící oslavy Nového roku v různých vrstvách budapešťské společnosti. Sándor Sára v Pro patria (1969) sestavuje z archivních krátkých filmů a fotografií z První světové války mrazivou studii hrůzy války. Lyrickou oslavou přírody a běhu času jsou snímky filmového básníka Huszárika, Elegie (Elégia, 1965) a Capriccio (1969). Lidsky emotivní Mateřství (Anyaság, 1972) Ference Grunwalského zase reflektuje vztah většinové maďarské společnosti a romské komunity. Jihlavská retrospektiva u příležitosti padesátého výročí založení Studia Bély Balázse bude do této doby nejucelenější přehlídkou dokumentární a experimentální tvorby studia v České republice. Nabídne na dvacet snímků, z nichž většina bude u nás k vidění vůbec poprvé.