„My Fair Lady“ na českých jevištích

Přestože je My Fair Lady řazena mezi klasické muzikálové tituly, je její žánrové zařazení sporné – někteří hudební a divadelní odborníci ji řadí k muzikálům, jiní tvrdí, že nejde ještě o „pravý“ muzikál, ale spíše o hudební komedii a nechybí dokonce ani názor, že je toto dílo poslední vídeňskou operetou. Nechme tento spor divadelním teoretikům – co My Fair Lady jednoznačně nelze upřít je fakt, že se jedná o fenomén, který ve své době neměl obdoby a kterému některé publikace o dějinách muzikálu věnují samostatnou kapitolu. Vznik díla podle klasické hry G.B. Shawa Pygmalion, jakkoli vypadá jednoduše, provázely velké obtíže a překážky. Nejprve to byl autor předlohy G.B. Shaw sám, který, zklamán zhudebněním své satiry Čokoládový hrdina, přepis Pygmalionu na muzikál ostře odmítl a nepovolil až do své smrti v roce 1950. Tehdy americký podnikatel Gabriel Pascal, který ve 30. letech Pygmalion zfilmoval a v úspěšné zhudebnění tohoto díla pevně věřil, zakoupil autorská práva a jal se oslovovat skladatele a textaře. Bezvýsledně – všichni odmítli. Část z nich tvrdila, že je předloha na zhudebnění nevhodná, části připadalo už původní Shawovo dílo dokonalé a cokoli v něm měnit by bylo jen ke škodě věci, a část si na takový úkol prostě netroufla. G. Pascal se muzikálové podoby Pygmalionu nedočkal. Zemřel v roce 1954 a teprve po jeho smrti se k látce znovu vrátili Alan Jay Lerner a Frederick Loewe, kteří prve zhudebnění Pygmalionu zavrhli. Konečně se jim totiž podařilo najít ten správný klíč – stačilo uvést na scénu to, co se v původním Pygmalionu odehrává za scénou. Premiéra 15. března 1956 předčila veškerá očekávání. Kritici nevěděli, co mají chválit dřív – zda hudbu perfektně vystihující jednotlivé charaktery postav, vtipné písňové texty plně korespondující s Shawovým humorem či kostýmy nebo taneční choreografii. Tandemu Loewe – Lerner se opravdu povedl husarský kousek – písně přesně zapadaly do celku a přechod z mluveného slova do zpěvu byl naprosto hladký a přirozený. Muzikál My Fair Lady strhal všechny tehdejší rekordy – v New Yorku se hrál déle než cokoli předtím, celkem 2717krát, v Londýně 2281krát. Postupně jej uvedla další města po celém světě, mezi nimi dokonce i Moskva. V roce 1964 se muzikál dočkal v režii George Cukora své filmové podoby se stejným představitelem profesora Higginse Rexem Harrisonem. Divadelní představitelku Elizy Doolittlové Julii Andrews nahradila slavnější Audrey Hepburn. Pozn.: Remaky starých filmových hitů jsou nyní v “módě”. A tak není divu, že tento trend zasáhl i do muzikálových řad. Letos měla mít premiéru druhá filmová verze slavného muzikálu My Fair Lady. Novou My Fair Lady se má stát hollywoodská star Keira Knightley. Čeští diváci se inscenace dočkali v roce 1964, kdy muzikál ve výborném překladu Oty Ornesta uvedlo Hudební divadlo Karlín. V režii Lea Spáčila a Rudolfa Vedrala se v hlavní roli Lízy Doolittlové alternovaly Věra Macků a Věra Vlková, profesora Higginse si zahráli Miloš Zavřel a Jiří Vala, dále se tu objevili Otomar Korbelář jako Pickering, Jiřina Steimarová jako paní Higginsová, Ivo Gübel se střídal s Josefem Beyvlem v roli Doolittla, Karel Fiala s Milanem Chladilem v roli Freddyho atd. Oficiální kritika sice nepřijala My Fair Lady právě příznivě, ovšem charakterizaci muzikálu jako „kastrátu“ Shawova díla můžeme brát spíše jako poplatnou dobové protiamerické ideologii a tím spíše obdivovat tehdejší vedení karlínského divadla, že tuto inscenaci, jistě spojenou i s nemalými finančními nároky, dokázalo úspěšně realizovat. My Fair Lady pak byla s oblibou zařazována do repertoáru divadel po celé republice. Jen v Hudebním divadle v Karlíně se nastudovala 3x – kromě již zmiňovaného prvního uvedení se sem vrátila v roce 1984 s Dagmar Peckovou (alternace s Pavlou Břínkovou) jako Lízou a Ladislavem Županičem jako profesorem Higginsem. Inscenace nebyla příliš vydařená a tak se ji Ladislav Županič rozhodl v roce 1995 zařadit do repertoáru znovu, tentokrát v perfektním provedení. L. Županič si roli Higginse zopakoval, v roli Lízy se předvedla konečně opravdová muzikálová (a ne operní ani operetní) herečka Yvetta Blanarovičová. Kritika nešetřila chválou – líbila se precizní režie zkušeného muzikálového režiséra Petra Novotného, který se pro hudební nastudování spojil s dirigentem Františkem Preislerem, líbilo se obsazení jednotlivých postav – zejména Vladimír Brabec jako Pickering, Jaroslava Adamová jako paní Higginsová, či Higgins Ladislava Županiče. Yvetta Blanarovičová dokonce zazářila tak, že za svou roli obdržela cenu Thálie. Inscenování muzikálu v repertoárových divadlech s sebou přináší velká úskalí. Málokterý divadelní soubor disponuje dostatkem herců, kteří jsou schopni zvládnout všechny prvky muzikálu – herectví, zpěv i tanec. Ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti dokonce zakomponovali do inscenace v některých hudebních číslech playback. V jiných divadlech si najímali tanečníky z baletu a zpěváky z operety nebo opery, což se leckdy odrazilo v nižší herecké úrovni, nehledě na to, že technika zpěvu v muzikálu a operetě se diametrálně liší a pokud zpěvák muzikálové role s operetními v krátkém čase střídá, může si přivodit velké problémy s hlasivkami (to byl např. případ Pavly Břínkové). Rovnováhy v obsazení se podařilo dosáhnout až v posledních letech po vypuknutí muzikálového boomu v České republice, respektive po zřízení divadel seriálového typu. Ta s sebou přinesla poptávku po hercích velkých pěveckých a tanečních schopností, která mohla být uspokojena zejména zásluhou muzikálové větve herectví na brněnské JAMU. Žádný div, že muzikálové projekty opravdu profesionální úrovně vznikají právě v Městském divadle v Brně, které disponuje souborem herců schopných zastat všechny tři složky muzikálového herectví. V roce 1999 zde uvedli i My Fair Lady. Režisér Stanislav Moša tento muzikál pod názvem „My Fair Lady (ze Zelňáku)“ plně integroval do brněnského prostředí. Jsou zde použity brněnské reálie, čemuž odpovídá i scénografie, z Elizy Doolittlové se stává Líza Ďulínková, z Higginse profesor Hradský, z Freddyho Eynsford-Hilla Bedřich Škoda-Vrchovský a jako dialektu, kterým mluví Líza, je použit hantec. Je tak vlastně dodržena do důsledků další zásada muzikálu – „mateřština“ a navíc tento nápad dodává brněnské verzi oproti ostatním inscenacím punc naprosté originality. Celkem se My Fair Lady hrála v České republice 24krát – v Praze, Brně, Olomouci, Ostravě, Teplicích, Českých Budějovicích, Liberci a Uherském Hradišti. V roli Lízy se vystřídala řada většinou operních nebo operetních hereček, mimo již zmiňované např. Hana Horká, Květoslava Ondráková, Vladimíra Spurná, Helena Riehsová nebo Karla Diváková, jako profesor Higgins byl k vidění Karel Gult, Zdeněk Růžička, František Horáček, František Zacharník a jiní, v dalších rolích se blýskli např. Otakar Brousek jako plukovník Pickering nebo Nelly Gaierová jako paní Higginsová. V řadě měst se zařazovala na repertoár opakovaně a často si v nových nastudováních svou roli zopakovali i někteří z protagonistů. Premiéry My Fair Lady na území ČR 12.12.1964 – Hudební divadlo Karlín 20.6.1965 – Státní divadlo Brno 11.12.1966 – Divadlo Oldřicha Stibora Olomouc 9.4.1967 – Krušnohorské divadlo Teplice 21.5.1967 – Jihočeské divadlo České Budějovice 5.12.1967 – Státní divadlo Ostrava 8.3.1975 – Krušnohorské divadlo Teplice 18.10.1975 – Divadlo J.K. Tyla Plzeň 27.6.1982 – Státní divadlo Oldřicha Stibora Olomouc 7.12.1984 – Hudební divadlo Karlín 30.6.1989 – Státní divadlo Brno – Janáčkovo divadlo 3.3.1990 – Státní divadlo Ostrava 18.10.1993 – Národní divadlo Brno 10. a 21.3.1995 – Jihočeské divadlo České Budějovice 25.11.1995 – Hudební divadlo Karlín 2.2.1996 – Moravské divadlo Olomouc 18.10.1996 – Divadlo F.X. Šaldy Liberec 10.9.1999 – Městské divadlo Brno 18.11.2000 – Slovácké divadlo Uherské Hradiště 23.2.2002 – Národní divadlo moravskoslezské Ostrava 8.12.2002 - Divadlo J.K.Tyla Plzeň - opereta Plzeň 29. 9.2006 - Městské divadlo Most činohra 9.12.2006 - Východočeské divadlo Pardubice – činohra 16. 10 2009 - Moravské divadlo Olomouc